Přežití ve městě? Člověk člověku vlkem!

Celý rozhovor

Amare, vezměme to od začátku. Pod pojem kurzy přežití se dá schovat řada věcí. Co přesně děláte?

Provozujeme 4 různé druhy kurzů přežití:

1. Přežití obecně znamená přežití v přírodě. Ukazujeme lidem, jak se chovat, když zabloudí, spadnou, ztratí věci, dojde jim jídlo, jak si rozdělat oheň, postavit přístřešek, přefiltrovat vodu... Prostě, jak si mohou pomoci při nečekané události ve venkovních podmínkách.

2. V armádním kurzu jde o to nebýt vidět, dostat se nepozorovaně z bodu a do bodu b. Kurz nabízíme jen na objednávku, je logisticky složitý na uspořádání. Musíme složit speciální tým, který účastníky umí přepadnout, unést, vyslýchat... Jedná se o přesný opak toho, co se učí v kurzech pro civilní obyvatelstvo – být vidět a dát o sobě vědět záchranným složkám, když vás hledají.

3. Dětské kurzy pořádáme proto, že chceme děti dostat do přírody, a to i s rodiči. Pro děti je kurz zdarma. Vyzkouší si vystřelit si ze vzduchovky, rozdělat oheň, vykuchat pstruha, připravit polévku, rozpoznat bylinky, houby, jídlo a řadu dalších věcí. Pro děti jsou tyto aktivity fakt nářez. Když zjistí, že z trocha zeleniny, kterou najdou v lese, jde udělat polévka, hned jim víc chutná. Rodiče se potom jenom diví – jaktože moje dítě nikdy nejí brambory a tady je jí. Dá se říct, že se jedná o aktivity, které byly před 30–40 lety běžné. Co mě těší, že se tyto skupiny k nám vrací.

4. U přežití ve městě se věnujeme tomu, co mít s sebou sbalené v případě evakuace, opuštění města. Jak se chovat v bytové zástavbě, jak si zabezpečit byt, jaké mít doma zásoby, jak se bránit před nepříteli.

Když se bavíme o městu: mám v něm tedy zůstat, či jej v krizi opustit?

To záleží na počtu obyvatel. Metropole jako Prahu bych opustil, a to spíš dřív. V momentě, kdy vypadne elektřina, tak už se z ní vyjet nedá. Vypnou se semafory. Během půl hodiny se ucpou všechny výpadovky. K tom přidejte tři čtyři bouračky a je vymalováno. To platí pro každé velké město.

Jaký je tedy největší rozdíl mezi přežitím ve městě a v přírodě?

Z mého pohledu zásadní rozdíl spočívá v tom, že město je nebezpečnější než příroda. V metropolích musí člověk přežít mezi dalšími lidmi a největší nepřítel člověka je člověk. Narozdíl, co se týče našich podmínek, od přírody. Zde největšího nepřítele člověka představuje klíště. Když se posuneme výš do hor, Beskyd, Nízkých Tater, tak ještě můžeme maximálně narazit na medvěda. A ten ani nejde po člověku, ale po jídlu, co s sebou má.

A jaké další hrozby v civilizaci můžeme čekat?

Ve městě musíte v nouzi bojovat s tím, že si ráno nerozsvítíte, nepustíte teplou vodu, nespláchnete záchod, nezatopíte, neuvaříte. Člověk se už neumí orientovat a dorozumět bez mobilu. Ani cigarety si pomalu bez elektřiny nezakouříte. Mluvím samozřejmě o těch elektronických. Přestaly by fungovat všechny veřejné instituce. Ale hlavně se vrátím k tomu největšímu nebezpečí, pokud by se jednalo opravdu o extrém, budete bojovat s tím, že soused, který má taky hlad a nemá takové zásoby jako vy, se k vám bude snažit dostat a získat je.

Jaké faktory představují největší ohrožení pro dnešní společnost?

V našich podmínkách není největší problém válečný konflikt, a to ani ten potenciální. Myslím, že rizika, která dokážou ovlivnit fungování států, jsou dnes tři: výpadek elektřiny, tzv. blackout, finanční krize viz Řecko, Argentina a epidemie či pandemie. Pokud se hroutí finanční systém, nevyberete si z automatu, obchody se zavřou, nic nekoupíte, peníze začínají být bezcenné. Další faktor představuje epidemie či pandemie, jakou jsme zažili v minulosti v podobě morů či španělské chřipky. Tuto potenciální hrozbu osobně považuji za největší ohrožení pro civilizaci. Jako problém taky vnímá sucho, dochází voda.

Dá se zobecnit,  jak dlouho trvá, než začne nepokoj?

Když vezmeme známé případy zemětřesení či záplav, tak vidíme, že nejkritičtější jsou právě tři dny. Je třeba si také uvědomit, jak mám zabezpečený vlastní majetek. Státní složky v první řadě hlídají státní a veřejné instituce, ne ty soukromé. Při hurikánu Catherina v USA docházelo k rabování i znásilňování, šířily se nepokoje. Stát a armáda v tomto případě nehlídaly obchody, jídlo by se stejně zkazilo. V USA je to ale jiné v tom, že v těchto případech pomáhá domobrana, tzv. národní garda. My máme pár vojáků, hasičů, policajtů, kteří nemohou být všude najednou. První řeší ty státní instituce, až potom soukromé subjekty. To bývá zpravidla ten třetí den.

Co byste doporučil, co se týče léků?

Nejjednodušší samozřejmě je, pokud nastanou závažnější zdravotní komplikace, ihned vyhledat odbornou pomoc. Pro případ krize doporučuji mít vždy s sebou základní léky proti průjmu, bolesti, alergii, bolesti žaludku, širokospektrální antibiotika. Vždycky říkám: „je lepší být připravený na černý scénář, i když většinou nastane ten růžový.“ Prostě pokud budu nastavený na to, že může být hůř, tak mě nemůže až tak nic překvapit. A většinou bývá líp.

HYPOTETICKY – POKUD BY VYPADLA ELEKTŘINA ČI DOŠLO ZÁSOBOVÁNÍ JÍDLA, CO MÁM DĚLAT?

Osobně se kloním k tomu opustit velká města jako třeba Praha, Plzeň atd. V menším městě s nižší koncentrací lidí bych zůstal. Pohlídal bych si zabezpečení své domácnosti. Hodně lidí u nás má chalupu, tak bych vyrazil tam a 3 až 4 dny počkal, až začnou státní složky jednat. Vždycky je lepší mít s rodinou domluvené body, kde se sejít, pro případ, že by se něco dělo. Určit si hodinu a místo a když se na něm nesejdeme, tak se domluvit, že za dvě hodiny se zase potkáme jinde.

Dá se zobecnit,  jak dlouho trvá, než začne nepokoj?

Když vezmeme známé případy zemětřesení či záplav, tak vidíme, že nejkritičtější jsou právě tři dny. Je třeba si také uvědomit, jak mám zabezpečený vlastní majetek. Státní složky v první řadě hlídají státní a veřejné instituce, ne ty soukromé. Při hurikánu Catherina v USA docházelo k rabování i znásilňování, šířily se nepokoje. Stát a armáda v tomto případě nehlídaly obchody, jídlo by se stejně zkazilo. V USA je to ale jiné v tom, že v těchto případech pomáhá domobrana, tzv. národní garda. My máme pár vojáků, hasičů, policajtů, kteří nemohou být všude najednou. První řeší ty státní instituce, až potom soukromé subjekty. To bývá zpravidla ten třetí den.

Jak jsme jako populace vybaveni na přežití v náročných podmínkách?

Před 30–40 lety by se s krizemi ČR vypořádala lépe než USA, ale dnes jsme na stejné úrovni. Je to dáno závislostí na elektřině. Samozřejmě se s krizí vyrovná lépe ukrajinský honec ovcí než pražský manažer v kvádru. Před 20 lety se říkalo, že když se vypne elektřina, nepokoje nastanou do 3 dní. Dnes se říká, že je to hned tentýž den večer.

Co se týče jednotlivců – v populaci jsou 2 % grázlů, kteří by se snažili využít situace. K těm by se přidávali další. Když to spočítám, tak jde celkem o cca 45 % společnosti. 5 % lidí by si poradilo. A polovina lidí by vůbec nevěděla, co dělat. Dřív se říkalo, že si poradí asi desetina dané společnosti, já říkám, že je to oněch 5 %. Za dalších 20 let to možná bude 1 %.

Existují země, kde se čerpat inspiraci, co se připravenosti na nouzové události týče?

Pokud se bavíme o blackoutu či pandemii, úplně skvěle není připraven nikdo. Kdyby se něco stalo v Plzni, tak pomůže stát. Kdyby se něco stalo státu, pomohou jiné státy. Když se udá globální krizová událost, tak není dále jak pomoci. Největší problém představuje, v jakém měřítku a na jak dlouho by krize nastala, kolik by postihla obyvatel.

Přesto zmíním dvě země, kde se můžeme inspirovat. Německo, kde vláda vydává a průběžně doplňuje doporučení, jak se v krizích chovat. A v USA mají třeba záložní jednotky, domobranu, která se jmenuje národní garda. Ta pomáhá v nouzi mimo jiné zásobovat obyvatelstvo, potlačovat nepokoje. Pomáhají v krizích. Mají postavený systém a ví, kdo co má v krizi dělat. My sice máme dobrovolné hasiče, aktivní zálohu. Ale co budou lidem rozvážet, čím a jak?

Otázka na závěr – jsme jako společnost zhýčkaní?

Mě se lidi ptají, co si myslím o tom, že poslední generace, cca od roku 2009, žije v absolutním luxusu. Ale já tvrdím, že v luxusu žiju od té doby, co jsem se narodil. I když se dá diskutovat o komunistickém režimu, tak jsem nezažil hladomor, válku, epidemii, u nás neumírají děti. V Kongu, když se narodí dítě, tak dostane jméno až po dvou letech, protože pořád je to dítě, které může kdykoliv zemřít.

Amare, díky za rozhovor. Příště bychom tě rádi vyzpovídali ohledně přežití v přírodě. Můžeme? :-)

Ok, tak se ozvěte. Taky díky.